Túru s dětmi plánujte podle hodin, ne podle kilometrů

Tříleté dítě, které ráno vyrazí nadšeně, se po hodině chůze klidně posadí na pěšinu a dál nepůjde. Na vině bývá plán postavený na kilometrech dospělých, ne slabá kondice. S dětmi se lépe počítá v čase: kolik hodin vydrží v pohybu včetně zastávek. Trasa se pak přizpůsobí jim, ne naopak.

Kolik toho dítě opravdu ujde?

Mezi turisty koluje hrubé vodítko „co rok věku, to kilometr“. Hodí se jako horní hranice pro rovinatý terén, ne jako cíl. Do výsledku se promítá převýšení, počasí, nálada i to, zda dítě v noci dobře spalo. Čtyřleté dítě na lesní cestě s potokem ujde víc než po asfaltu podél silnice, protože ho cesta baví.

Spolehlivější je sledovat vlastní dítě. Po dvou třech výletech poznáte, po jaké době potřebuje delší pauzu a kdy se láme nálada. Trasu pak volte tak, aby se dala kdykoli zkrátit: okruh s odbočkou zpět, cesta podél železnice s několika zastávkami nebo cíl, odkud jezdí autobus.

Jaké tempo zvolit, aby nikdo neplakal?

Tempo udává nejpomalejší člen výpravy. Dospělí mají sklon brát dítě za ruku a táhnout ho, aby „to stihli“, jenže tím jen urychlí únavu i vztek. Malé nohy dělají krátké kroky a potřebují zastávky, při kterých se něco děje: kámen do potoka, mravenčí cesta, šiška.

Do kopce nechte dítě jít vepředu a dospělý ať jde za ním bez popohánění. Z kopce je to naopak, děti rády běží a na štěrku padají. Krátké přestávky každých dvacet třicet minut fungují lépe než jedna dlouhá po dvou hodinách.

Nosítko, nebo vlastní nohy?

Pro batolata a mladší předškoláky se osvědčuje kombinace. Dítě jde, dokud chce, a když dojde síla, přesedne do zádového nosítka nebo na ramena. Rodiče pak nemusejí trasu předčasně ukončit.

Dítě v nosítku se nehýbe, takže mu je zima dřív než vám. Oblékněte ho o vrstvu tepleji, kontrolujte ruce a nohy a v létě mu chraňte hlavu před sluncem. Nosnost nosítka a pokyny k nastavení najdete v návodu výrobce, překročit ji nevyplácí.

Co patří do batohu, když jdou děti

• pití pro každého a víc, než myslíte
• drobné svačiny na každou zastávku, ne jen jeden velký oběd
• náhradní ponožky, mikina a pláštěnka
• náplasti, dezinfekce a pinzeta na klíšťata
• čelovka pro případ, že se výlet protáhne
• lístek s telefonem rodičů v kapse dítěte

Dítě zhruba od předškolního věku může nést vlastní malý batoh se svým pitím a svačinou. Těší ho to a cítí se součástí výpravy.

Jak udržet chuť jít dál?

Nejlíp táhne konkrétní cíl, který dítě vidí nebo si ho umí představit: rozhledna, zřícenina, studánka, potok s mostkem. „Ještě kousek“ bez obsahu přestane fungovat po prvním opakování.

Pomáhají i úkoly na cestě. Hledání barevných turistických značek, počítání mostků, sbírání razítek nebo turistických známek z cílů. Starší dítě může vést výpravu podle mapy. Sladkosti jako jediná odměna rychle ztrácejí účinek a z výletu udělají obchod.

Kdy je lepší otočit a jít zpátky?

Varovné signály přicházejí dřív než pláč: zakopávání, zívání, hádky o maličkosti, studené ruce nebo mokré oblečení. V tu chvíli dejte delší pauzu s jídlem a pitím, a pokud se nálada nevrátí, zkraťte trasu.

Před odchodem si určete bod návratu, tedy místo a čas, kdy se rozhodnete, jestli pokračovat. Při blížící se bouřce, mlze nebo stmívání se vracejte bez debat. Výlet, který skončí dřív, ale v dobré náladě, je lepší pozvánka na další než dobytý vrchol s uplakaným dítětem.

Zdroje

• Klub českých turistů
• Česká pediatrická společnost ČLS JEP